Psychoterapii vnímám především jako vztahový proces, ve kterém se postupně ukazuje to, co člověk běžně nemá možnost zachytit - v sobě i ve vztazích k druhým. Často nejde o nové informace, ale o to, že se známé věci začnou objevovat v jiném světle a kontextu, někdy vůbec poprvé v přímém prožitku.
Nejde o rychlé změny ani o správná řešení. Spíš o to vydržet u toho, co nedává smysl, opakuje se nebo zůstává nejasné, a postupně tomu porozumět. To, co se v životě jeví jako problém, často dává v určitém kontextu smysl. Práce pak nespočívá v jeho odstranění, ale v pochopení.
Psychoterapie je pro mě prostor, kde může být člověk v kontaktu i s tím, co je obtížné unést - ne jako jednorázový náhled, ale jako proces, který se děje v čase. Důležitou roli v tom hraje samotný vztah. To, co se mezi terapeutem a klientem odehrává, často odráží způsoby, jak člověk prožívá i své další vztahy.
V práci s dětmi se tento proces odehrává převážně mimo slova. Ve hře, opakujících se motivech i v tom, jak dítě vstupuje do kontaktu, se objevují témata, která ještě neumí přímo pojmenovat. Někdy jde o velmi drobné momenty - způsob, jakým si dítě bere hračku, jak reaguje na blízkost nebo jak se vyrovnává s frustrací.
Smyslem není tyto projevy rychle rozluštit nebo „opravit”, ale zůstat u nich a dát jim prostor. Právě v takových chvílích se může dítě cítit viděné a postupně si vytvářet zkušenost, že jeho vnitřní svět má místo a může být sdílen.